Podařilo se a dal jsem si oblíbenou trasu. Či spíš masakr. Výjezd z Dejvic na Hanspaulku, hned sjezd dolů a výjezd na protější kopec. Na začátka asfaltka, ale nejlehčí převod, v půlce to samé, jen lesem.

Sjezd Houslemi a stoupání přes Výhledy na Kozí hřbety, honem dolů a kousek Roztockým údolím. Hned ale nahoru na Krásnou horu a obratem co ? Sjezd. Výjezd Roztockým hájem zoět na výhledy a hodně rychlí sjezd do Sedlce.

Chtěl jsem se vrátit, ale nakonec jsem uhnul zpět do Šáreckého údolí a dojel přes Nebušice až na Evropskou, kde jsem ve sjezdu honil průměr na kilometr. Přesně podle očekávání mě to patřičně zničilo.

Jen srovnám s Králem Šumavy - ten má 70km a převýšení kolem 2000m. Tohle mělo necelých 40 a převýšení 750 metrů. Takže jako tréning (letos nejedu, nemám najeto) by tenhle okruh stačil dvakrát

Po cestě tam ještě návrat. Na kole. Zkusil jsem rekord Pankrác - Bubeneč, ale odolal. Starý čas devatenáct minut něco hodně závisí na stavu křižovatek - jedna dvě červená a je to o minutu víc.

Skončil jsem na 23, což považuju za slušné na 9 km pražského provozu včetně Chodkových sadů nahoru. Stejně po bruslích mě bolely nohy už od startu.

Na bruslích z Bubenče na Pankrác. Kus jsem jel stejně jako noční jízda - ani ne tak z nedostatku inspirace, ale protože je to nejkratší a já to měl jen jako dopravu.

Stromovka, kapitána Jaroše, Kotva, centrum a pod Vyšehradem směr Podolí. Jen si nepamatuju, že mezi Mánesem a Vyšehradským tunelem bylo tolik dlažby na chodníku. Buď jsem to kdysi jezdil po silnici (poměrně pravděpodobné), nebo bylo více asfaltu. A vzhledem k tomu, že tenhle směr, protažený na Zbraslav, jsem jezdil hodně, tak to rozhodně bylo nějak jinak než dnes, kdy jsem půlku cestu šlapal kostičky a vůbec se mi to nelíbilo.

Na Pankrác jsem váhal mezi Jeremenkovou a oblíbenými schody. Nakonec schody v bruslích - raději krátké a nepříjemné než dva kilometry pozvolna furt do kopce..

Start od Rudolfina, k němu jsem si to dal přes Letnou a Kostelní dolů. Hlava nechtěla, nohy to daly bez problémů.

U Rudolfina odhadem sedmdesát bruslařů, pár známých, většina na. Po osmé úvodní slovo (jezděte jak lidi a nenechte se přejet na silnici) a jede se. Kostky a čekání na jedné straně, na druhé skvělá jízda v partě noční Prahou. To druhé převažuje.

Na Štvanici zavřený chodník a odbočka blátem. Nic moc, ale jde to. Do Revoluční a čekání u Kotvy, s různými více či méně elegantními exhibicemi zúčastněných bruslařů.

Na Příkopech - jede se po chidníku, v cyklopruhu, po silnici - hotová bruslařská lavina. Tady se had bruslařů netrhá, jdou všichni zhruba stejně. Včetně nejmladšího jezdce - tipl bych si osm až deset let, možná méně. Odjela to celé a s menšími problémy, než někteří dospělí.

Václavák a kroužení dokolečka dokola - to se pak opakuje i na Nové scéně. Tak nějak jsme si spodní ovál Václavského náměstí vyhradili pro pár koleček. Přihlížela Městská opicie, které viditelně netušila, co to má za halucinace a překvapivě nechala akci volný průběh.

Po Příkopech na Scénu (ech, mladí znají Národní Divadlo, že se jede na Scénu netuší, kamžeto) a tam je druhé velké kroužení. Skvělá nálada, zabraná piazetta a kolemjdoucí přihlíží tomu mumraji. Většinou s úsměvem.

Kolem Mánesa po nábřeží a už je tu Palackého náměstí. Vjezd do parku a je tu konec. Rozloučení, poděkování a pozvánka na přístě. Pojedu.

Vracím se přes Prahu zpět podobnou trasou, jen k Letné jedu Pařížskou a šlapu schody nahoru.

Domů dojíždím spokojený, moc spokojený.

Tak příště.

Nemožné se stalo skutkem a někdo konečně udělal jízdu na bruslích Prahou. Bez policie bez povolení - prostě se jede.

Jak jsem se tam dopravoval zmíním jinde, tady hlavně jízda. U Rudolfina, se sešla velmi různorodá skupina bruslařů - od fitnesáků přes trekaře po jánevím co. Věkově sedm až padesát, tipl bych si. Ne, nebyl jsem nejstarší, ale jen těsně.

Krátké slovo na úvod a jede se. Najít v Praze trasu bez kostek nelze, to je historický fakt. A že pro některé to bylo snad první seznámení s podobným povrchem pod koly, netřeba dodávat.

Had bruslařů se natahuje a natahuje, poměrně záhy docházi k oblíbenému čekání, až konec hada milostivě dojede. On je to vůbec všeobecný jev: zatímco čelo jede pomalu a zevluje, konec pelotonu jede na krev a permanentně nestíhá. Prakticky vždy a ve všem.

Cestou si dávám sprint závod s jednou slečnou - na začátku se pošklebovala mým 80mm kolům, nakonec jsem ji o pár metrů ujel. Pche... to by bylo, aby mě někdo porazil.

Štvanice, zavřený chodník, objížďka/obchůzka blátem. Všichni ťapou, skoro nikdo si neštěžuje. Jen se zase ukazuje, kdo je zvyklý na hladký asfalt a kdo už nějakou trasu po Praze jel.

Peloton se trhá i na semaforech - mnoho lidí a krátké intervaly. A nikdo to na tu chvíli nezablokuje - buď to nikoho nenapadlo, nebo se mu do toho nechce.

Na příkopech... hele, bere se to nejen po chodníku, ale po cyklopruhu a středem silnice. Jede několik desítek bruslařů v noci po silnici. V protisměru. Něco tam uvnitř mě se po letech probudilo, protáhlo a zavrnělo. Tohle se fakt děje ? A není to vůbec špatný.

Dojíždíme na Scénu a jsem regulérně na měko - desítky bruslařů, v noci na Scéně, točí to dokola a viditelně si to skvěle užívají. A ta zapomenutá streetová potvora ve mě vrní blahem a pořád nechápe, že se po těch letech probudila k životu.

Rej bruslí je nádherný, skvělý a neuvěřitelný. Kolemjdoucí se tisknou ke zdem a zmateně sledují, co se to děje. Ale většinou se usmívají, líbí se jim to.

Dokázali bysme tak kroužit dlouho, ale pořadatelé nás směřují k pokračování trasy, ke konci dnešní jízdy, od kterého nás dělí pár stovek metrů.

A je po všem. Dojeto, lidé se loučí, potlesk po pořadatele. Vracím se tak, jako kdysi - sám - streetem přes centrum na Letnou. A stále se ve mě drží ten skvělý pocit. Jedu lehce, párádičkama obkružuju chodce i díry v asfaltu. HHlava lehká jako pírko, jsem znovu král ulice. Patří mi, je tu jen pro mě. Nic a nikdo mě nezastaví, nic a nikdo kromě mě není.

Vida, absence právě téhle čiré radosti z jízdy mi kdysi brusle vzala. Teď o pět (a něco) let později se ten pocit dokázal vrátit.

A za to díky všem, kteří se podíleli přípravou, nebo jen prostě přišli. Byli jste skvělí.

Pokud to příště bude výrazně jiné, tak tohle nostalgické ohlédnutí za to stálo.

Opět brusle. Ano, dost to souvisí s předpokládanou bolestí kolene při běhu a nepřítomností kola. A s KB se nestrhnu každý den.

Dnes jsem to protáhl na necelou dvacítku a sjezd (ehm, ehm) do Stromovky. Nohy si to pamatují skvěle, hlava protestovala, že je to nějaké rychlé.

Ve Stromovce zase hodně lidí, ale alespoň žádní organizovaní běžci.

Jo, a jaro je tu asi definitivně - kvete už co může.

Tentokrát hned po kouli trocha kardia. Do Stromovky už jsem se odvážil sjet - nohy si fakt pamatují víc, než doporučuje hlava.

Ve Stromovce ale probíhal nějaký běh pro něco - částečně orgnizovaný (čísla), částečně ne (běžci všade). Skoro jsem se na okruh nevešel.

Stejně jako si všímám chyb u běžců, tak si to sammí (po těch letech) mohu dovolit u bruslařů. A je to stejná, možná i větší tragédie. Jeden jediný bruslař jel na slušné úrovni, jinak se to plácá odnikud k ničemu.

Oč jsem proti včerejšku zvolnil rychlost, o to jsem natáhl vzdálenost. Pár okruhů a přes nový tramvajový most podél slalomářského kanálu zpět. Plus Trojský lávka jako bonus. Kdyby se na sjezdu předemne nenacpal kolař a hned mě nevybrzdil, byla by to skoro nuda (hlava říkala, že se zabiju, nohy si zase vzpomněly). Takhle jsem na něj pořvával, což on nepochopil stejně jako značku Cyklisto, veď kolo, kterážto je ignorována jen, pokud je na lávce mizivý až nulový provoz, což dnes nebylo.

Protože první inline jízda Prahou je už za dva dny, musím ještě získat trochu sebevědomí na downhill a brzdění - jinak se z Letné do centra nedostanu.

Jako vedlejší efekt mé funkčnosti na bruslích bude možná nákup nové techniky - já věděl, že se mi to prodraží.

s koulí. Jediné, co jsem si říkal - že se nějak málo potím. No, v druhém pokoji bylo otevřené okno...

byl poslední den, kdy jsem byl na bruslích. Až do dnes. Chci vyzkoušet, jak se bude koleno tvářit na inline brusle, protože mám zálusk na první inline jízdu Prahou po velmi, velmi dlouhé době.

Z kopce jsem si netroufl, takže potupně baťůžek a boty. Ve Stromovce u lavičky jsem nazul brusle - a zázrak - první dva kroky a bylo to tam zpět. Svělé.

Moc jsem to npřeháněl, takže kroužení po okruhu, celkem deset kilometrů za půl hodiny. Koleno se ale lehounce ozvalo - je tam hodně kamínků i prasklin a já mám v bruslích tvrdá kola a žádné ortopedické vložky, na které jsem zvyklé z posledních let. Takže mnoho otřesů šlo rovnou to kolen. S tím se bude muset něco udělat.

Brusle jsem vytáhl ze skříně jak byly, žádná údržba, ani to protříknutí wédéčkem neproběhlo - a jelo to dobře. Vyzkoušel jsem i nějaké kraviny - slalom popředu, pozadu, brzdění a tak a nohy si pamtují. Jen hlava do toho kecá a připomíná opatrnost. Možná až moc, ale to poslední co potřebuju je, rozbít se.

Uvidím, co zítra, až se klouby rozleží, ale zatím bych optimisticky prohlásil, že to nebylo naposledy. Což ale může znamenat nákup nových bruslí a výdaje jak kráva, že...

než dobrý v práce. Říká se.

Vzhledem k neplánovaným zdravotním problémům všech, kvůli kterým odpadly hory, se podařilo jet až teď, na jeden den do Janských lázní.

Ráno tam, večer zpět.

Nohy si vpomněly rychle - ale rozhodně to chtělo víc času na rozježdění. Ta tam byla plynulá elegance a protože sníh byl, hlavně od poledne, rozměklý, byla to docela dřina.

Což nic nemění na tom, že to bylo moc fajn. Lidí málo, fronty na vleky nulové, modré nebe, sluníčko.

Koleno drží.

Na zítra se musím vyspat, takže místo odpoledního šlofíku se synem kettlebell. Odcvičena normální rutina, tentokrát v obýváku. Smrad jak v opičinci a promočený koberec, jak ze mě lilo.

Na odpočet mám jinou aplikaci - je v ní pohodlnější editace workoutu, některé drobnosti zase postrádá. Zkusil jsem napsat autorovi, jestli by nechtěl něco předělat.

Času málo, takže jak se zničit ? Osvědčenou trasou z kopce do kopce. I v Praze se dá nastoupat na 20km 500m...

Z Pankráce do centra, Národní divadlo a první Petřín. Od spodní satnice lanovky nahoru pod rozhlednu. Pár úseků je velmi vypečených. Ve dvou třetinách jsem před sebou uviděl dva běžce - ty dojedu, ne?. Ne. Dojel jsem je až nahoře a pogratuloval jim k vítězství v závodě, o kterém nic netušili.

Mimochodem - tohle je i na Králi Šumavy - občas je rychlejší kolo tlačit, než jet na vysoký převod. A oba běžci nebyli začátečníci. Párkrát jsem Petřín běžel a tihle to mělo jako lehký výklus. Mrchy :)

Hned zase dolů na Smíchov a přes Anděl na Mrázovku. Kolem Bertramky je to jen začátek, pak se stoupá ještě dlouho vilkama.

Hned na začátku parku jsem myslel, že mě šálí zrak - dvě důchodkyně venčili osm psů - a pět a tři byli prakticky stejní. Samozřejmě jsem se musel podělit o to, zda mě nešálí zrak a jako odpověď byla otázka, zda jsem nepil a kolik že těch psů vlastně vidim.

Z Mrázovky zase dolů na Radlickou a hned naproti na Děvín. Na Radlické ve svahu proti bance se začalo mohutně stavět - byl les a louka, bude barák jak kráva.

Z Děvína pěknou cestičkou dolů - rozhodně žádné rekordy, ale jelo to pěkně a na konec Prokopského údolí.

Pokud se člověk chce zmasakrovat, dá se pokračovat výjezdem na Baranadov, sjezdem do Chuchle, výjezdem do Radotína na kopec, Kosoř a to celé zpět - kdy se do necelých 50km vejde převýšení asi 1200m.

Ale na to nebyl čas, takže přes vodu a jen se vyškrábat zpět na Pankrác.

Nejzajímavější z dnešního kola je to, že mě nic vlastně nezaujalo. Klasika Zbraslav - Lipence - Černošice a zpět.

Kolo pěkné, ale ten převod ? 1 x 11 ? Do kopce protočím zadní kolo a spadnu na záda, po rovině to nejede. Snad ten sjezd...

je mrcha proradná. Nejde o to, že spadne na podlahu (a udělá do ní díru), nebo otočí zápěstí či někam bouchne (nešikovné maso musí pryč, že). Jde o to, že některé cviky, které vůnec nevypadají těžce z člověka vysají vše.

Ano, "hluboké" svaly, stabilizátory, které se navenek přiliš neprojevují, ale pořádně je zatížit a už pot teče. Znám to z rehabilitace a cvičení na bose - v zásadě jsem jen stál na jedné noze na nestabilní podložce, ale lilo ze mě víc, než na kole. A tohle je podobné.

Klasický swing mě spotí, ne že ne - ale daleko horší je kb nad hlavu a úklon ke kotníku (pravou rukou jedu po pravé noze ke kotníku, kb pořád nad hlavou) a výdrž. V zásadě se nic neděje, ale pro pot nic nevidím. A citím, jak se v ruce, noze i těle napínají nějaké svaly, o kterých nemám ani tušení.

Vlastně ten swing mám jako relaxaci..10sérií 20 opakování. Prostě relax.

Jo, a byl jsem se potit v sušárně.

Mám najeto nula nula nic a bolavé koleno a achilovku. Tak o tom ani nebudu přemýšlet.

https://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=1278956392188467&id=569734359777344

Chtěl jsem jít spát. Nechtěl jsem nic. Tak jsem šel na kolo. Podařilo se za světla, ale nebylo moc času - takže jak se zničit ?

Kafčí hory dolů, přes most a hned naproti na Barandov. Tam je nový plot, filmaři si oplotili rozsáhlé pozemky, ale dá se jet podél), sjezdem kolem minizoo dolů, hned přes Most inteligence a nahoru na Novodvorskou a přes údolí zpět na Pankrác.

Necelých 20km, necelých 600m převýšení. A bahno, bahno, bahno...

Nakonec jsem to stihl skoro na minutu, jak jsem plánoval a další program pro dnešek byl zachráněn.

Tak fajn, už i Fronéma píše návody na běh. Teď chybí jen Dočekal...

Zase v sušárně. Tentokrát to už vypadá, že se tréning zadaný do mobilu dá zacvičit - žádné extrémy, žádný čas na odpočinek či nesmyslný počet opakování se nekoná. Třikrát sláva. Jen abych si ho užil, než mi něco začne být moc či málo a začnu experimentovat se změnami.

Subjektivně dva dna po sobě musím říct, že tohle (kb, zhruba devadesát minut) se dá jet obden a bude moc fajn prokládat to kolem nebo lehčím kardiem v parku. Zase se nemusím strhnout.

Nicméně k nadpisu: na konci cvičení je větrací okénu solidně zpocené. Ostatně i tričko a tepláky jsou na vyždímání, což je změna - v parku je zatím chladno a i podobné sestava mě rozhodně nezpotila. Aspoň vidím (a citím), že se neflákám.

venku lilo jako z konve, tak co ? No, paneláková sušárna, protože v našem krásném malém bytečku se nedá ani otočit. Natož máchnout kb.

Takže odepnout dvě šňůry a jedem. Jasně, za chvíli mě vyděsila žena, když přišla, že občasné ťuknutí kb o podlahu je moc slyšet. Jasně, dělal jsem dřepy u zdi, sluchátka...

Nakonec jsem dojel cvičební plán - a hele, ono to je hodina a půl v kuse. Měl jsem strach,  že se nezpotím - zcela zbytečně, tričko a tepláky šly skrz.

Teď mě lehce bolej ramena a paže, ale nic tragického. Na jednu stranu to nebylo špatné, na druhou se těším  zpět do parku.

Mimochodem - odpoledne jsem zkusil popoběhnout pár desítek metrů - a šlo to. Zatím ale zůstávám u kb/kolo, ať si koleno ještě odpočine.

s koulí. Tentokrát jsem naplánovaný tréning dojel prakticky do konce - ještě dvě tři úpravy časů a bude to fajn. Celkově se to vyšplhalo na 80 minut, ale je v tom hodně přestávek, takže je to snesitelné a domů se vracím spíš nabuzený, než utahaný.

Hurá, kolo za světla. Vzal jsem ho provětrat do Krčáku na ty nejprofláklejší traily, co tam jsou.

A nemám najeto, nemám. Jistota je výrazně menší, tudíž i rychlost je tragická. Ale zase mám čas si udělat fotku nebo se jen kochat.

Z Hrádku dolů přes kámen a kousek po předním jako obvykle, ale traverz po vrstevnici zpět je vyjetý a ač jsem ho jezdil bez brzdění a šlapání, dnes jsem se nevyhnul ani jednomu.

Kolem školky nahoru a na můj nejoblíbenější trail. Trochu jsem se bál, protože na jiném serveru pro běžce jsem četl, že ho někdo proznačil sprejem a že tam bude nával, ale naštěstí je to starý článek a šipky na stromech najde jen ten, kdo ví, kde jsou.

Kousek před koncem jsem se rozhodl, že to otočím ještě zpět, takže nastalo tlačení do kopce. A ano, kdybych myslel, tak bych tlačil výrazně kratší trasu k altánu a byl bych na cestě. Stane se.

Pak už jen dojet nahoru včetně zabijáckého kopce z Kačerova. Ale protože koleni se spíš libí větší frekvence menší silou, měl jsem hodně podřazeno a tak jsem za rekordem zaostal asi o hodinu, nebo tak nějak.

A to bylo pro dnešek vše.

Dokud bude malý nemocný a já ho přes den hlídat, tak mi zůstávají jen a jen večery. No, taky to jde.

Kolo směr Lahovice, ovšem jako první sjezd lesem z Kafčích hor. Krátké, veselé, nemám najeto a s čelovkou. Říkám, že veselé...

Budu muset do servisu - ze zadní brzdy už jsem šílený. Vyjedu a nebrzdí - resp. jako by byl kotouč mastný. Chod přitom na bublinu v hydraulice neukazuje. Po pár desítkách a stovkách metru se brzda zastydí a začne fungovat na sto procent. Což jí vydrží až do další jízdy.

Jen zůstává nejistota, co když se rozhodne stávkovat uprostřed nějakého kopce, žeano...

Z jízdy mi nějak výrazně neutkvělo tentokrát nic - dva ušáci vedle cesty, lahovický most, tak nějak jsem to odjel. Bavil jsem se, dobré to bylo, ale nejvíc zaujal měsíc po návratu n a Kafčí hory. Nízko nad obzorem jako kolo od vozu - a podle gps jsem pěkne šmodrchal cestu, když jsem se nažil najít záběr skrze, či vedle, V-Tower s měsícem. Což se nakonec nepodařilo.

Jo, a koleno, klep, klep, překlepalo 35km bez problému. Takže sbohem, běhu; vítej, kolo!

Jednak jsem dnes měl totálně žravej den, jednak jsem měl čas jít zase až večer.

Zámek na KB je koupený, měl jsem ho i s sebou, ale uvědomil jsem si, že je šance zamávat si koulí snad i po obědě - takže jsem ji zase dovlekl domů. Za pomoci berlí, neboli nordicwalking. S 10kg+ batohem to jako není úplně super, ale dost hole pomahají.

Cvičení s KB v parku bylo podle nového rozvrhu - a bude potřeba ještě ladit. U něčeho přidat, něco jsem měl zadané špatně, takže bych spíš umřel, než bych dal plán.

V zásadě to ale vypadá dobře, po rozcvičení to budu ještě přidávat swingy (které jsou po pár sériích děsivé) a udělám si druhý program s jinými cviky. Pravda, i tenhle je na hodinu, ale cítím, že u některých budu moci krátit odpočinek mezi sériemi.

Na a na otestování, co koleno, jsem praštil s KB v kočárkárně a dal si 5km na kole - to dobré: koleno to zvládlo, takže v rozumných mezích zpět na kolo.

Nato, že jsem před necelým týdnem byl na pohotovosti....

Napřed nebyl čas, pak už bylo pozdě večer na cokoliv.

No a ? Trhněte si...

objednaný pořádný řetěz a zámek - kettlebell bude u stromu. Vláčet ho v batohu do parku je fakt hloupej nápad a i přes oporu holí z toho bolí koleno.

Zase je ale možné, že budu potřebovat druhou kouli domů... Co takhle odpoledne, až si mladej schrupne, vytáhnout kouli na sluníčko před dům ?

Ať si sousedi trhnou. Pocit, že se někdo dívá jsem vzdal při bězích centrem Prahy, kde jsem si myslel, že se opravdu dívají všichni.

A přitom jsem byl každému ukradený...

potmě a v parku. No, každej úchylačíme nějak.

Jako základ jsem vzal tohle video - libilo se mi, že to nějak nehrotí, je to poměrně rozmanité a začíná pomalým kroužením a rozehříváním.

To jsem absolvoval na pár strojích a pak už koule + odpočítívání. Nastavený (ne)populární tabata timer v telefonu. Mohu si nastavit čas pro jednotku, počet opakování, pauzu mezi nimi a pauzu před další jednotkou. Není problém posdkládat celý plánovaný tréning včetně relaxu a pak to vzít bez ztráty soustředění podle pošilhávání na displej a podle pípání začátek - konec.

Nevýhoda, že nemám kam připojit sluchátka.

Druhá, že teoretické časy se v praxi ukázaly být ne zcela dobře zvolené - občas to bylo málo (dal bych víc i s rezervou, nechci nic na krev), občas jsem to o půlminutu přestřelil. Zrovna u téhle jednoduše vypadající blbiny mě zradila stabilita kotníků (přes cvičení na bose) a půl minuty na sérii stačilo.

Mimochodem - nechci počítat série, ale raději čas. Neboli soustředím se na minutu-dvě na techniku a počet opakování (snad) přijde sám s postupem času.

Takže jsem hodně ladil a odhadoval časy, možná víc než cvičil. A stejně jsem tam nechal 40 minut, během kterých jsem se rozhodně neflákal.

Teď ještě jednou procházím video a okukuju techniku - vím, že něco jsem dělal špatně a u některých jsem si ani nevzpomněl, odkud kam to přesně tahal.

Nakonec jsem přidal ještě pár sériíí swingu - na to, jak to vypadá jednoduše, je to slušnej masakr.

Ale dobrá zpráva, že nejsem zničený a mám chuť na další.

když jsem zde hledal něco úplně jiného, našel jsem obrázek správně provedeného dřepu.

Takže pokus. A moje koleno, které při chůzi o sobě dává vědět sice ne moc, ale znatelně, strpělo pět (skoro) dokonalých dřepů (chyba, kulatí se mi záda, kolena směřuji dobře...)

Tak nevím - co mě to vlastně bolí ?

Včerejší nápad byl zrealizován, ale ztroskotal na tom, že můj zámek na kolo neobejme žádný z u sportoviště roustoucích stromů :) A dávat to k lavičce mi přijde přiliš na očích.

Jinak dovlečení kusu železa nebylo špatné - je prima mít to venku, nemuset hlídat lustr a když se něco nepovede, tak s ním fláknout o zem. To doma jaksi nejde.

Samozřejmě napoprvé hledám nějakou sestavu, nějaký systém, abych cvičil, nevychládal a pokud možno zatěžoval tělo rovnoměrně. I tak my vyšlo čtyřicet minut s minimem strojů a na zítra mám připdavené vypsané cviky tak na půl hodiny souvisle.

Rozhodně je to zajímavá změna.

Už chvíli přemýšlím, že vezmu zámek na kolo, kettlebell a prostě si ho v parku u hřiště přivážu ke stromu.

Když mohu nechat kolo za desítky tisíc na Smíchově, proč ne kus železa za šest stovek ? A rozhodně by mi sportování zpestřil.

to je otázka. Klídek koleni vyloženě prospěl, takže jsem se dobelhal (a teď to není narážka na můj běh, fakt chodím pomalu) do parku, že si aspoň trochu zacvičím. A ejhle, ono to koleno, resp stoj na něm, se objevuje v nějak podezřele mnoha cvicích. Takže vlastně pár prostných (která jsem flákal a jak tak sleduju, tak je rozhodně nesmím vynechávat. Tělo se nechce hejbat a až žasnu, jak moc), kliky a takové pitomosti.

Ale dokázal jsem se tím zabavit skoro tři čtvrti hodiny v kuse. Pravda, do něčeho intenzivního to mělo daleko, ale to je spíš tím, že si nějaká rutina musí sednout.

Ještě jsem se byl podívat na real street workout hřišti - teď v noci, takže sám. A největší nevýhoda ? Netuším, co tam. Na nějaké přítahy jsem moc hroch a různé soustavy tyčí mě neinspirují ke cvičení. Budu muset jít okouknout, co se tam tak dá dělat, ale co většinou zahlédnu, tak to má docela blízko k olympujským kreacím a ne k nečemu, co mám vůbec šanci dát.

Takže se snad koleno uklidní natolik, abych se mohl vrátit k běžné rutině, byť s omezeným během.

Takže po velmi pesimistickém odhadu je to o něco málo lepší. Zdravotně. Hory jsou v tahu, to je to mizerné.

To lepší - během návštěvy emergency (no jo, pátek večer, odjezd na hory za dveřma, radši jsem šel) na rentgenu nic. Tedy - nic čerstvě utrženého, prasklého, skřípnutého.

Doktorovi se koleno moc líbilo, použil, krom jiného, termín "vybydlené", což mi radosti nepřidalo. Také přidal doporučení, že jsem ještě mladej a ať si ještě nenechám dělat umělé. (Můj ortoped mi to slibuje tak do deseti let...).

Dostal jsem apartní obvaz a byl jsem odlifrován, ať se co nejrychleji hlásím u svého ortopeda.

Takže to není akutní úraz, ale setrvalý stav. Plus i minus. Zatím se tu tak nějak belhám (překvapivě po rovině horší, než do a ze schodů) a bude odpočinek.

Zatímco jsem si užíval tohle, byla žena s malým na jiné pohotovosti: ORL a malému píchali ucho... To jen kdyby se někdo ptal, jak málo stačilo na zrušení hor.

A teď usilovně přemýšlím, čím týrat tělo (protože má tendence bez pohybu kynout) bez kolen a nohou... Moc mě toho nenapadá - plavání (kralu, znak, nohy tahat) a jinak horní půlka - kliky, železo. Což mě ukrutně nebaví a třeba na snesitelný kettlebelt jsou i ty nohy docela potřeba...

Vzhůru du budoucnosti hledím s pochybnostmi, ale v zásadě optimisticky (neboli nemusím na urgentní operaci, ehm)

po včerejšku úplně na nic. Bolí to při každém kroku (pravda, proti minulým předoperačním stavům ty kroky můžu dělat), na dotyk v jednom místě taky víc než dostatečně.

Byl jsem rád, že po celonočním (a denním) odpočinku jsem došel po malého do školky tam a zpět, cca 2km.

Teď čekám, až přijde žena, beru auto a jedu se podívat na pohotovost - asi rentgen, že se nic neulomilo či neutrhlo a s trochou štěstí něco na uklidnění a kortikoidy.

Aby to bylo ještě veselejší, tak pozítří je odjezd na zaplacené hory, kam pokud nepojedu, nepojede nikdo, protože řídím.

Takže si asi (budu muset) udělat výlet, kdy si zařídím do Rakouska, tam se zespoda budu dívat na kopce a pak pojedu domů.

K posrání...

Při běhání se po zhruba dvou kilometrech ozvalo koleno. A to tak, že jsem okamžitě přestal, chvíli počkal a pak se moooc pomalu odkulhal domů.

A to co mě kde pobolívá, pobolívalo nebo není úplně fajn, tak bych to s horama na lyže příští týden viděl asi takhle:

1. třetí operace kolene
2. přetržená achilovku

A budu moc rád, když se mi nesplní ani jedno.

jsem jak zmoklá myš. Cesta do parku v pohodě (jako na noc a 6C), první kolo na strojích taky, dobře, trochu jsem ho flákal, protože jsem se těšil na běh, první kilometrové kolo taky - no a pak začalo pršet. Lejt, abych byl přesný. Dal jsem ještě dvě kola (to byl plán, přidat mezi cvičení tři kola po kilometru) s vypětím sil, pokus vrátit se na stroje, realistické zhodnocení počasí a výklus domů.

Tedy - cestou mám takové podloubí - a je to dobré na zrychlování. Řekněme každé tři sloupy přidat a takhle až do konce. Nebo do bezvědomí. Na konci docela fofr (na mě) a pak přechod do výklusu mi přijde, jako bych se zastavil. Na gps to tak vidět není (je to pod střechou a mezi paneláky), ale na tepovce jo.

Domů, do horké vany - příjemná změna po tom studeném dešti...

Vcelku standardní cvičení v parku. Vlastně jedna úprava - mezi koly na stroji jsou dvě kola běhu - jednak jsou to dva kilometry, jednak se do toho vejde měřený kilometr- ať si gps během cvičení měří co chce, tak v rámci dvoukilometrového běhu ten jeden prostě musí změřit.

A potěšilo mě, že ten volný výklus o něco zrychlil - jasně, přečtěte si motto tohoto blogu - takže zrychlení v těchto mezích. Ale i tak to potěší.

Krátký výklus do Stromovky se změnil na delší výklus. S námořnickou vložkou. DOlu u nového rybníka je přívoz ovládaný vlastní silou tahem za lano. A skvěle jsem se na něm bavil.

Prám při nalodění sice jde málem ke dnu, ale stačí trochu vyrovnat a jede se. A po přistání na ostrově za mnou nikdo nemůže, dokud se nevrátím. Prostě skvělé.

Jo, běh... pomalu, velmi pomalu. Čas na protažení, rozcvičené atd.. takže časy tragické. Ale o to úplně nejde.

Spíš mě to dnes nebavilo a musel jsem se hodně přemáhat, abych s tím neseknul v polovině. Možná málo regenerace po včerejšku, možná moc běžců kolem, nevím. Ale ta zábava, uvolnění a relaxace se nedostavila.

nikoliv škole, ale zvěři. Z rodino-časových důvodů asi obnoví noční jízdy na kole - odjezd kolem půl desáté, návrat do půlnoci.

Jel jsem klasický (a velmi rychle nenáviděný) okruh Braník - Zbraslav - Lipence - Černošice a zpět. Rovina, dá se to průměrem (na horském) kolem 25km/h, celková délka kolem 40km - záleží na chuti a zkratkách.

A právě na spojce Lipence - Černošice bylo včera minimálně dvacet kousků vysoké, přebíhající přes silnici, ideálně pár metrů před kolem. Jel jsem pomalu, čelovka na max kmitala doleva doprava s snažila se najít jelena dřív, než to do mě z boku napere. Podařilo se.

Vzpomínal jsem, jak v léte před Černošicemi byl výběh pro koně. V teplé noci se tam dalo posadit na balík slámy a uprostřed temnoty poslouchat frkání koní, případně si vysloužit dloubnutí do boku, když se nějaký zvědavý přišel dožadovat pozornosti.

Nakonec jsem se projel slušně, byť koleno lehce protestuje, což je týden před horama ne úplně dobrá zpráva.

Sice jsem se donutil jít do parku, ale dal jsem si jen jedno kolo strojů a běhu. Všechno mě bolelo, horko mi bylo, otrávenej jsem byl... prostě den, kdy je fakt nejlepší se na to vykašlat.

Na kole směr Lahovice a zpět. Proti minule bezvětří, ale zase krásné počasí (slunce a 20C) znamelalo nemilosrdně ucpanou cyklostezku - kola, brusle, chodci a psi.

Pro mě vlastně výhoda, chtělo by se říct - pomalé tempo, čas na vydýchání... No, takhle na kole nejezdím.

Takže slalom, byť místy milosrdné brzdění, namísto myšky.

Večer jen posilování v parku. Fakt ? Co jsem vlastně celej den dělal ?

Nicméně proč idiot: snažil jsem se u silových věcí pořádně dýchat. Náááádech, výýýdech, náááádech, výýýýdech... kolikaté opakovaní vlastně jedu ? Náááádch, výýýýdech... Fakt nevím...nááááádech, výýýdech....

Prostě buď počítím opakování, nebo si hlídám dech. Něco jako začítky s nordivwalkingem, kdy se mi berle pletly pod nohy a každá obrubník znamenal rozhozený krok na deset metrů.

Jo, a v rámci posilování bylo pár výklusů a jeden test na 1km - 5:15. V zásadě ostudam, ale jako hroch jsem na to hrdej!

Po kole jsem se chtěl jít večer ještě proběhnout - ale nějak je na Pankráci problém sehnat 5km po rovině. Vzal jsem to k Vyšehradu a po nábřeží zpět - ale bez schodů. Bylo to už docela náročné a byl jsem moc rád, že jsem stejně vybral krátkou trasu.

Bohužel na konci, kilometr před domovem, se ozvala achilovka - až jsem přešel rovnou do pomalé chůze. Možná boty?

A pak mám pochybnosti o měření tepovky. Mám hrudní pás připojený k mobilu - a tahle čísla jsou divná.

Pomalý výklus z kopce na 160? Běh po rovině na 80? A nezvedne se to ani při výběhu do kopce ?

Neříkám že to není možné, ale moc pravděpodobné to není.

A z fotky s rozklepanýma rukama to moc není vidět, ale byl krásný měsíc.

Koleno pobolívá - čekají mě hory, tak pevně doufám, že po nich nebude (další) operace.

vytáhl jsem kolo směr Lahovický most. Jako prima, republikou prolétla vichřice, orkán a já-nevím-co-ještě a já si to užil.

První - skoro celou Jeremenkovu jsem šlapal dolů, aby to vůbec jelo, abych o kus dále přeřadil největší pastorek a střední talíř a posouval se po rovině rychlostí 10km/h.

Přes most to bylo vclku dobré a cesta zpět, překapivě, byla po větru. Bylo úchvatné jet 35km/h s tím, že na tváři necítím žádný vánek a na řidítkách bych mohl mít zapálenou svíčku.

Nové pedály jsou trochu nezvyklé, zadek mě boli a ještě se přidalo lehce koleno. Ale zatím to jde.

mrchy...!

nějak mě ten včerejšek vzal. Na jednu stranu si říkám, jestli to má (všechno) vůbec cenu, na druhou sleduju každé zabolení a píchnutí jako předzvěst minimálně operace a na třetí si větrem a zimou (jako jo, no) zdůvodňuju, proč dneska ne.

Prima.

Takže snad večer

Procházel jsem stránky a tréningy na www.bezvabeh.cz a tohle mě uhodilo do očí: v Cooperových testech.

Doprdele, vždyť jsem předposlední řádek. Sice těsně, ale jsem tam. Vždyť jsem ještě mladej. Cítím se tak. Bude se trénovat, zlepšovat se. Přece to nekončí za další řádek. Nemůže. Fakt si nepřipadám na tohle číslo. Tohle byli v lepším případě starci...

A teď jsem tam taky. Nepřipadám si tak a když si to připustím, rozlije se kolem žaludku nepříjemný chlad. Že ke konci je to blíž než k začátku. A to, že nechci, na to vlastně nemá nejmenší vliv.

Nechci, fakt ne.