.jpg)
Nemožné se stalo skutkem a někdo konečně udělal jízdu na bruslích Prahou. Bez policie bez povolení - prostě se jede.
Jak jsem se tam dopravoval zmíním jinde, tady hlavně jízda. U Rudolfina, se sešla velmi různorodá skupina bruslařů - od fitnesáků přes trekaře po jánevím co. Věkově sedm až padesát, tipl bych si. Ne, nebyl jsem nejstarší, ale jen těsně.
Krátké slovo na úvod a jede se. Najít v Praze trasu bez kostek nelze, to je historický fakt. A že pro některé to bylo snad první seznámení s podobným povrchem pod koly, netřeba dodávat.
Had bruslařů se natahuje a natahuje, poměrně záhy docházi k oblíbenému čekání, až konec hada milostivě dojede. On je to vůbec všeobecný jev: zatímco čelo jede pomalu a zevluje, konec pelotonu jede na krev a permanentně nestíhá. Prakticky vždy a ve všem.
Cestou si dávám sprint závod s jednou slečnou - na začátku se pošklebovala mým 80mm kolům, nakonec jsem ji o pár metrů ujel. Pche... to by bylo, aby mě někdo porazil.
Štvanice, zavřený chodník, objížďka/obchůzka blátem. Všichni ťapou, skoro nikdo si neštěžuje. Jen se zase ukazuje, kdo je zvyklý na hladký asfalt a kdo už nějakou trasu po Praze jel.
Peloton se trhá i na semaforech - mnoho lidí a krátké intervaly. A nikdo to na tu chvíli nezablokuje - buď to nikoho nenapadlo, nebo se mu do toho nechce.
Na příkopech... hele, bere se to nejen po chodníku, ale po cyklopruhu a středem silnice. Jede několik desítek bruslařů v noci po silnici. V protisměru. Něco tam uvnitř mě se po letech probudilo, protáhlo a zavrnělo. Tohle se fakt děje ? A není to vůbec špatný.
Dojíždíme na Scénu a jsem regulérně na měko - desítky bruslařů, v noci na Scéně, točí to dokola a viditelně si to skvěle užívají. A ta zapomenutá streetová potvora ve mě vrní blahem a pořád nechápe, že se po těch letech probudila k životu.
Rej bruslí je nádherný, skvělý a neuvěřitelný. Kolemjdoucí se tisknou ke zdem a zmateně sledují, co se to děje. Ale většinou se usmívají, líbí se jim to.
Dokázali bysme tak kroužit dlouho, ale pořadatelé nás směřují k pokračování trasy, ke konci dnešní jízdy, od kterého nás dělí pár stovek metrů.
A je po všem. Dojeto, lidé se loučí, potlesk po pořadatele. Vracím se tak, jako kdysi - sám - streetem přes centrum na Letnou. A stále se ve mě drží ten skvělý pocit. Jedu lehce, párádičkama obkružuju chodce i díry v asfaltu. HHlava lehká jako pírko, jsem znovu král ulice. Patří mi, je tu jen pro mě. Nic a nikdo mě nezastaví, nic a nikdo kromě mě není.
Vida, absence právě téhle čiré radosti z jízdy mi kdysi brusle vzala. Teď o pět (a něco) let později se ten pocit dokázal vrátit.
A za to díky všem, kteří se podíleli přípravou, nebo jen prostě přišli. Byli jste skvělí.
Pokud to příště bude výrazně jiné, tak tohle nostalgické ohlédnutí za to stálo.
