Pár koleček v parku, tentokrát se sluchátky. Zima a tma mají výhodu, že lehce zrychluju. Což potěší, když se mi daří se zase vyžírat.

po nemocné pauze. Prvních pět bylo rychlejších, druhých hodně rekreačních. Tedy jak se to vezme, V si tam na Stravě dal pár osobních rekordů :)

V sedm hodin je už nutná čelovka a dlouhé kalhoty s větrovkou se také neztratí.

A vlastně zjišťuji, že ovál mě baví skoro víc než příroda. Nebo přesněji asfalt, to bude přesnější

po pár bězích na oválu nevím, jestli mě to v přírodě baví. A jsem z toho lehce zmatený - vždyť je to přece o tolik zajímavější a tak ?

Dobře, potkal jsem dva pitbuly a mohly se mě samou láskou ulízat - to na oválu nemám. Fotil jsem z mobilu noční Podolí - to na oválu také nemám (a co to dělalo s časy je jasné).

A taky jsem měl čas se srovnatelnou námahou skoro o minutu pomalejší.

Asi ano, asi je to lepší. Ale napřed si dopřeju ten luxus znechutit si tartan.

Bohužel, jako mockrát - někdo přinesl rýmičku a tím pádem sport spončil. Alespoň jsem potajmu máchal kettlebellem (jo, steplotou fakt super nápad), ale teď už dvakrát se podařilo vyrazit na ovál. Jednou trojka na rozklusání, dneska pětka. A (na mě) ne až tak v tragickém čase.

Vlastně mi ovál úžasně vyhovuje. Může být tma a lampy z okolích ulic mi dávají dostatečné světlo, nejsou tam kořeny a vlastně můžu myslet na příslovečného bobra a ne na to, kam běžím.

Hodinky pravidelně odpípnou vzdálenost, intervaly se běhají samy - tu zatáčka, tu rovinky, jedno kolo dvěstě metrů... Takže vlastně spokojenost.

Ostatně v plánu není ani nabíhání bůhvíjakých objemů, to bude mít čas po Novém roce - teď bych chtěl na (sranda) závodech 12. prosince dát pětku poprvé po pětadvacet. Takže teď rychlost a vzdálenosti do deseti kilometrů.

I když - ono pak na výsledném čase taky až tak nezáleží, že jo.

Kdo se stačí kochat, nezávodí.

Ale keňan Kipchoge na maratonu v Berlíně stáhl z předchozího minutu a něco.

Ta depresivní část ?

Můj nejrychlejší sprint je kolem 3:10 na kilometr a vzdržím ho pár stovek metrů. A Kipchoge dal maraton za 2:53 na kilometr.

Jestli to chápu ? Ani omylem...

Po ranním plavání dokolečka dokola jsem vlastně plánoval odpočinek. Ale odpoledne na pláži mi to nedalo a dal jsem si pár metrů po kraji příboje.

Tyvole!

Nakonec to byl kilemetr a byl to jeden z nejnáročnějších kilometrů celkově. Už chápu, že tohle párkrát za den a do roka je ze mě sprinter.

Plus mi to vadí na některé bolavé klouby - podélná náklon není, po pár metrech, nic úchvatného.

Dopoledne motorová myš v kulatém bazénu a večer promenáda u moře. Betonová. Jeden běh přes kilemtr a půl, v plánu pětka, takže to docela odsýpalo. Tedy - na jednom konci majáček, na druhém příboj, občas nějaký mrak - fotilo se hodně a běh trpěl.

Na téhle trase je jeden segment (a podle jmen tu běhají jen Češi), ale o čelné příčky jsem nebojoval.

Z pětky bylo nakonec něco přes šest a na to, že to byla jedna trasa tam a zpět, to příjemně uteklo. Ale proč by ne, kdzž mi na cestu mávala i mořská pana...

jel jsem zkoumat nové kraje, tak proč nepřenést běhání o kus dál, za humna ?

Dopoledne nějaké to plavání (hele, jak se počítají bazény v kulatém bazénu ?), pak něco v moři a pak poklus. A pak zase moře.

Hotelový bazén je kulatý a ani vzdáleně nedosahuje kvalit Šutky. A to je k němu asi všechno.

Moře je zajímavější. Přiznám, že jsem u něj nikdy nebyl (tedy ve formě koupání. Studený Balt znám) a tak pro mě některá specifika byla zcela nová.

Předně - trpmím mořskou nemocí i při plavání. Podélně s pobřežím, v brýlých koukat pod vodu - a jak to se mnou pohupuje, no, vůbec mi to nedělá dobře.

Druhý poznatek: ač vlny malé a pláž hlídaná a bezpečná, tak protiproud, kdy se vrací vlny od břehu, není žádná legrace a dovedu si představit stažená na moře a dlouhý boj o návrat na břeh. Bleh.

Ale  možná nemám smysl pro dobrodružství

A nakonec běh. Horko, u moře tlumené větrem, o kus dál tlumené nebylo. Takže vedro. O kus dál, v lese už to bylo snesitelnější. Ale v lese: bežci znají a co tedy dělat, když je les sice nízký, ale s průhledy sto metrů ? Hm?

O kus dál bylo nutné studovat mapu v telefonu. Ona tam totiž byla půjčovna teréních bugin  čtyřkolek. A dovedete si představit, jak ten les asi tak vypadal. Ano, cesty tam byly všude. Ale bloudil jsem jen krátce.  Tak kilometr celkem.

Hned za touhle erzetou byla krásná zátoka, kamenitá, ale s nádherným borovým lesem. A rybáři. Pozdravil jsem, nic zlého netuše. Obratem jsem nafasoval sklenku něčeho strašlivého a z grilu nějakou mušloidní potvoru. Pití jsem dal, potvoru jsem zakecal a před další utekl. Ufff.

Ona cesta vůbec byla vypečená: v mapě silnice, v reálu trail, chvílema ferata. Nebo tak. Pět kilometrů jedna cesta přidala převýšení 150 metrů a tam a zpět to, překvapivě, bylo dost náročné. I když časy byly docela v pohodě. S focením, kocháním se a tak.

Zítra mám v plánu jinou trasu, ale sem se vrátím, protože o dva kilometry dál ( celkem 14) je mini pláž a maják.

Za letošek odběhaný první (ehm, asi i poslední) tisíc kilometrů.

Do konce roku s trochou štěstí další pětistovka.