Tak, první "běhací" měsíc za mnou bez větších komplikací. Těch deset v nadpisu je to, co mi chybí to 150 za únor.

Časy nejsou slavné ani závratné. Ale drobné zlepšení je.

Vzhůru do dalšího měsíce.

možná jsem zmatený - ale cíl 5km ? S nějakou přípravou ? To jsem měl tak jako nutné minimum a pak se uvidí.

První běhy bylo (po operaci a s mnoha kily) od 4km nahoru, slavit pětku mě ani nenapadlo. Ale podle článků je te asi nějaká magické hranice

se jde běhat. Všude dobře, tak co doma a uvidíme, jestli progres ve sportu bude jediné, co se tu bude takřka online objevovat.

Ale k běhu: dolů na Vyšehrad, otočka do podolí a směr schody. Hele, dneska jsem přidal skoro osm bloků schodů a (sice pomalu) se dostávám kamsi k polovině.

Pokud si to chcete dát, tak je to tady - a je to nelidské.

Kromě toho se mi běželo hodně v pohodě a dobře - o to horší byl pohled na čísla, kdy časy na kilometr se už spíš blížily nordic walkingu než běhu.

Ale co - už jsem se nějak přenesl přes to kousnutí se že to musím uběhnout v kuse a za čas - a když je místo na fotku, tak fotka, když mám chuť se protáhnout, tak zastavím a protáhnu se... jde přece hlavně o to, že jsem začal, že se sebou něco dělám a že v tom je progres. Ale hlavně to musí být zábava - na honění časů do krve je času dost a dost.

Začnu odzadu: ve stínu 12C, na sluníčku výrazně více - a stačí moirové tričko a lehounká šusťákovka a při posilování v parku je tepla až až.

Kruhy mi ale kazili spulucvičící kolegové - počasí je také vyhnalo ven a ne že by se na stoje stály fronty, ale musel jsem měnit pořadí. Katastrofa největší a nezvyk, jako bych tam byl poprvé.

Mezi koly to byl tradičně běh na 1km kolem parku. Nevyznám se v achilovce - měl jsem dojem, že bolí i po protažení a rozcvičení, ale samotný běh byl v pořádku. Asi pomáhá zázračná konopná mast.

Ta, mimochodem, je další zklamání: čekal jsem domácí sádlo a kytky pěstované za chalupou a on je to normální průmyslový výrobek. Po týdnu mazání se zázrak (zatím) nedostavil a nejvíc to chutná psovi, který se po ní může ulízat, tudíž musím nohu mít položenou z dosahu.

Běh kolem parku byl první pomalu, druhý, že si dám kilometr na čas. To bolelo. 5:50. Takhle jsem loni na konci léta běhal desítku, žeano... Nicméně pokud nepřijde (další) zranění, tak se to poddá. Minule to trvalo asi tři měsíce, než běh začal vypadat trochu k světu, teď končím první...

na pásu Oriona, napadalo mě dnes celý večer. Orion mě provázel i v Praze, v rozsvícených ulicích, svitil mi na cestu. On a několik milionu dalších hvězd, při procházce o berlích.

když se za půl hodiny vyškrábeš na Letnou a cítíš se takhle...

Klady

• Dvanáct v kuse. Chůze do druhé půlky Letenských schodů je legitimní způsob pohybu. Žádné lapání po dechu, odpočívání - prostě čistě zaběhnuto.
• Krásně vyčistěná hlava.
• Nikde nikdo.

Zápory

• Achilovka. Ozvala se tak ve dvou třetinách a až do konce o sobě dávala vědět.
• Druhá polovina Letenských schodů
• Sobotní večer. To byla pařba, co ?
• O minutu na kilometr pomalejší než loni na podzim

• Bradavky. Loni v létě ve volných tričkách peklo, vyřešené pravidelným zalepováním. Ale abych to musel řešit v zimě v upnuté moiře? To jsou věci...
• I když mě běh baví, šel bych na kolo. A kde je problém ? Dokud jsem neutrhl pedál (a stále zatím nekoupil nový), tak mě to nelákalo ani omylem. Předpokládám, že koupí nového kolo zůstane opřené v koutě...
• Boty v zimě. Spíš v posypu. Nemám nijak extra, ale zatím jsem byl spokojený. Ale posypové kamínky se zasekávají do podrážky a zůstávají v ní. Včetně toho, že jsem dnes na asfaltu několik kamínků cítil při došlapu. Vytáhl jsem zatím starší boty, ať neničím ty nové...

Podařilo se mi ještě za světla dát dnes druhý běh - Stromovkou. Nic náročného, vlastně samá rovina.

Potěšily mě dvě věci: celý okruh odklusaný, neboli žádné pěší vydýcháváni. (dobře, udělal jsem pár fotek) a za druhé, že mě pár běžců pozdravilo mávnutím. A ne nebylo to gesto odhánějící sto let smůly.

Stejně jako dopoledne i teď jsem si užil variací počasí zbytečně moc - což takhle slunce a teplo ? Nebylo by?

Noha drží, kila se zvolna sunou dolů a běhání mě baví čím dál víc. Těším se na zítra, protože jestli mi to vyjde, tak si dám nějakou zajímavou a zábavnou trasu přes centrum či Letnou. Petřín, na kterém jsem si zlikvidoval tu achilovku, asi vynechám.

Asi.

které jsem mohl zažít, jsem zažil.

Vítr. Bezvětří. Slunce. Mraky. Déšť. Sníh. Prostě hnus... Na to, že to bylo šest kilometrů a jedna skála nahoru to bylo fakt zbytečně moc pestré.

Ale jinak se mi běželo dobře.

Dnes na seniorských hřištích jsem si uvědomil jednu věc - chodí tam dost seniorů 65+. Fajn - ale ti lidé se usmívají!

Ne ta samá věková skupina, kterou potkávám v Albertu/Normě/Tescu, která se tváří nerudně, naštvaně a nenávistně.

Ti sportující lidé se usmívají, mají očividně dobrou náladu, odpovídají na pozdrav a s většinou se dá prohodit nějaké slovo.

Nebude to jen sportem, ale asi celým přístupem k životu. A rozhodně je to fajn.

Dneska v klidu do parku a cvičit. Už tam některé stařečky (70+) znám od vidění a zdravíme se. Nic víc - jsem na ně moc mladej, ale alepoň ten pozdrav potěší.

Kolem parku jsem přidal dvě zatáčky, takže běh mezi kruhem na strojích je rovný kilometr, možná něco mále přes. Stejně jako jsem přidal na strojích - přítahy po deseti, dřepy po třiceti a přitahování kolem ne na loktech,ale na napjatých pažích.

Vytrvalostní cviky jsem přestal počítat - počítat do sta nebo šedesáti byla pěkná obsese a protože jedna písnička má kolem tří minut, jedu na dvě písničky volně a jednu v tempu. U hodinových trancových kompilací to ale asi bude problém.

Místo třetího okruhu jsem se zaběhl podívat na jiné hřiště pro seniory. Dolů, vedle Podolské vodárny. Běh z kopce rychlý, hřiště umístěné pěkně. Ale i když je to podle provedení stejná firma, jsou ty stroje trochu jiné. Něco je o pár centimetrů kratší či delší, jinde je doraz dřív. Prostě nezvyk.

Odtamtud na schody (přidaná rovinka a další blok!) a přes park (celý kopec vyklusaný!) domů.

Déšť co se celou dobu chystal, se nedostavil.

spátky ni krok, zpívá se. A dnes proti větru to bylo věru třeba. Když přišel nějaký neposedný poryv, zastavilo mě to v běhu.

Na Kafčích horách vysadili nové stromy. Až jsem se musel zeptat nějaké paní (která očividně odemě čekala loupež nebo aspoň znásilnění), zda jsou ty stromy nové nebo kolem nich běhám půl roku a pro oči nevidím.

Tak vidím.

Včerejší mokro jsem přežil - v krku to sice není úplně stoprocentní, ale asi to bude v pořádku. Ťuk, ťuk.

A když to píšu odzadu, tak proč ne -dnešní sport jsem zahájil u důchodců a dal jsem poctivá tři kola na strojích. Docela překapivě i v tomhle počasí je tam skoro nával - dva tři stařečci (ti by mě za tohle označení hnali) a šichni makají v rámci možností naplno.

Doufám, že v jejich věku dám to samé...

První stovka uběhnuta. Tedy - stovka za únor. V lednu jsem prakticky neběhal.

Chtěl jsem psát o jízdě tramvají do Modřan a lehkém klusu 6km zpět podle vody. O zatažené obloze a bezútěšné atmosféře skostských blat kolem modřanského jezu a golfu. O tom, že stoletý stařík v armádních teplacích odpoví na pozdrav a usměje se, ale mladík v top značkách pokusy o mávnutí ignoruje. O stádu labutí, které se usídlilo na cyklostezce pod Baranďákem.

Místo toho myslím jen na ten strašlivej lijavec, který mě chytil kousek před Jeremenkovou a jen tak tak jsem se stihl schovat do průjezdu domu a počkat na autobus. A sledovat poryvy větru, které hnaly stěny deště napříč silnicí.

jak přezdívám sportovišti pro seniory. Ne, není to nablýskaná tělocvična nebo street workout zone, ale pro nás hrochy je to zábavné dostatečně.

Od kývadla na nohy (jak krásně to po běhu umí protáhnout zadní strany stehen) přes dřepovadla přítahy (ani v jednom nebohé klouby nemusí nést celou váhu těla) po kardio stimulátory jako simulátor veslování či orbittrack.

Suma sumárum - kolečko přes všechny stroje proložené kliki o lavičku mezi a výklus kolem parku je na 20+ minut. A tohle tříkrát s tím, že prostřední jedu delší a víc sérií.

Celkem hodina a půl a pocení také dostatečné. Za mě dobré.

Odpoledne se mi chtělo i nechtělo - a protože v tomhle stavu jsem většinou rád, když vyrazím, vykopal jsem se na kolečko Most inteligence - Baranďák a zpět nahoru na Pankrác.

Běželo se mi hodně dobře - nepříliš rychle, ale na druhou stranu: přeplněná stezka kolem vody, kde o sebe zakopávají běžci, chodci, cyklisti a bruslaři, znamená určitou motivaci nebýt nejpomalejší. A to se dařilo.

Jasně, mohl bych běžet asi i výrazně rychleji, ale pravidlo začínajících běžců zpomal! si pamatuju a dodržuju. A v neposlední řadě člověk ví, že má před sebou osm kilometrů domů a nemůže se vydat ze všech sil.

U benzinky mě dojel Jára - kolea kolař. Tipl bych si věk kolem sedmdesáti, ale každý den na kole. Chlubil se, že za letošek atakuje 800km. Chvíli jsme povídali (pravidlo dva: běhej tak rychle, abys u toho mohl mluvit) a pak se rozloučil a zmizel směr Vrané. A slušnou rychlostí. Až spravím kolo, nechci se s ním honit.

Železniční most byl relaxační a za mostem jsem byl skontrolovat půlu divočáka, co jsem tam našel v zimě (tzv. divočák po železničářsku). Je tam, perfektně vyvrhnutý a zatím zrmzlý. Však ona si zvířátka poradí.

Zpět k Baranďáku to bylo horší - měl jsem v hlavě cestu na kole, kdy ten úsek projedu za pár minut, zatímco běžím a běžím a běžím.

Za mostem jsem se apoň pro zpestření vydrápal na Bránické skály - čas 10 minut na kilometr pro tenhle úsek tomu tak nějak odpovídá :)

Pak už jen dolů a na nenáviděné schody nahoru. Mimochodem u jejich konce je vila, kde mají dva psi - a pohledy, kterými mě měří po výlezů schodů... Rozbrečel bych se.

Další jedenáctka doma a nový týden zase začnu od kratších tratí.

"Tak ja se pujdu probehnout."

"Dobre, kup mleko, maso, brambory..."

Nejen během... takže jsem oprášil kolo s tím, že tak dvacet bude po dlouhé pauze tak akorát.

Podle vody do Lahovic, přes most a zpět k Baranďáku a nahoru na Pankrác.

Jelo se dobře (jasně, na začátku trochu mrholilo, bez toho bych se obešel) a kromě bolavých nohou jsem to překvapivě bezproblémově udejchal. Průměr byl spíš tragickej - 20km/h. Na to, že jsem to loni jezdil (a o něco delší) kolem 34km/h (jasně, horák. Silnice by byla jiná).

Ani výjezd na Pankrác nebyl příliš náročný.

Na soutoku s Berounkou mě překvapila zamrzlá Berunka - už je pár ní tepleji a ani tak bych nečekal, že tam bude zamrzlá.

Jen kus od domova se definitivně rozsypal levý pedál - on se hlásil už loni, ale dnes to definitivně vzdal a vysypal se a zasekl.

Achilovka a zbytek taky v pořádku, bavilo mě to (ne tolik, co kdysi, ale dost), takže kolo řadím do sportobně - hubnoucího plánu a do trackeru (o něm někdy příště) jsem si ještě přihodil cíl do konce měsíce 200km.

Samozřejmě neplánovaně. Ale do lékárny pro léky na břicho a nákup - tak proč to nevzít běžmo.

Jasně, než se navléknu do oblečení... půl hodiny pryč a strašne se těším, až v létě jenom nazuju boty a pryč.

A protože je to do lékárny zhruba kilometr, zvedl jsem tempo. Bylo to docela v pohodě - tam to byl docela fofr (na současnou situaci).

Zpět to bylo horší - běhací baťůžek pobral nákup, ale byl k prasknutí a nahoře koukala šiška salámu :), takže se to celé kývalo a skákalo na zádech.

Doma jsem hodil nákup do kouta a vzal jsem ven psa - když už běhat, tak ne sám. Dali jsme si pětistovku solidním tempem (na mě a malého pětikilového psa, žeano) a po doběhu se to malé zvíře rovnou uklidilo do postele. A ještě po mě stihlo hodit vyčítavý pohled, co že mu to dělám...

Jasně, v zásadě se není čím chlubit, ale pro mě je to (opět) milník. Někam jsem se doštrachal, nic mě poté vážne nebolí a bylo to v pohodě.

Jasně, schody na jedenáctém kilometru nebyl až tak skvělý nápad, ale jinak trasa přes Most inteligence tam a Barandovský zpět byla... no, ne moc zábavná, ale byla to změna.

Ještě někoho předběhnout a ne držet tempo s asi stoletým stařečkem.

Zaujala mě tahle série - Běžíme na hrad. Lákavé, ale dvě ale:

• cestuje se poměrně daleko - k Olomouci ci Karlovým Varům je to autem aspoň dvě hodiny
• pětka je málo, ale 15 dám tak za dvě hodiny. Nebudu poslední ? Nebo nezavřou dřív trať ?

Nad startovným už ani nepřemýšlím. Že běhání je docela drahá sranda jsem už zjistil

Krásné, skoro jarní počasí. Místo teplých kalhot šusťáky, pod lehkou bundu dvě vrsty (zpanikařil jsem, jedna by stačila) a potkávání běžců jen v kraťasech. Což mi přišlo trochu přestřelené, ale budiž.

Okruh přes Vyšehrad. Chtěl jsem na větší pohodu než včera a podařilo se. I rychlejší to bylo a hlavně - kromě dvou zastávek na přechodech přes silnici nebyl problém s dechem.

Tedy dobře - na schodech to byl tradiční první blok a zbytek dojít, ale než tohle vyběhnu, tak to ještě pár měsíců potrvá. Vždyť i zlepšení Zámeckých schodů o minutu loni trvalo tři měsíce běhu všude možně.

Všude je spousta vody a sníh mizí před očima, takže běžecké boty sice hned navlhnout, ale o sto metrů dál už jsou zase suché. Ale do louže na fotce jsem málem vletěl. Asi jsem myslel na bobra...

A v neposlední řadě jsme čil odpoledne s malým na procházku - a skoro půl okruhu, který běhám, jsem  šel se zátěží +15kg za krkem. Taky tréning.

Jo, podařilo se jít běhat za světla. Velmi příjemná změna. Stejně jako skoro 16C na sluníčku. Jasně, sice je to přehnaný optimismus, a led na cestách taje jen pomalu, ale jaro je za dveřmi...

Vzal jsem to přes Vyšehrad na nábřeží a k oblíbeným schodům a tam nahoru.

Po delší době jsem si vzal tepák a nejsou to veselá čísla - na podobný čas tak o 20 vetší tep. Prostě fyzička pryč. Stejně jako moc vítám úseky chůze - a je jedno, jestli si to zdůvodňuju čekáním na zelenou na přechodu nebo jen změnou rytmu.

Potkával jsem hodně běžců (na to, že měli být v práci) a dokonce se i zdravilo. To je jako na kole - celé léto nikdo nic, ale prosinec leden, sníh a mráz a zdraví se všichni navzájem. Všichni tři. A s běžci je to očividně stejné.

Jinak běh dobrý - kromě čísel to pocitově nebylo špatné, z Vyšehradu byl pěkný výhled a schodů jsem vyklusal o blok víc.

Večer jsem plánoval jít si ještě zacvičit - ale zatím jako úspěch vidím, když je sedm a já jsem stále ještě vzhůru.

Zpět na Pankráci. A podvečerní (ano, vybíhal jsem ještě za světla) běh.

Odpoledne svítíli slunce a na teploměru bylo 16C, když jsem šel já, bylo lehce nad nulou a chodníky namrzaly. Jako prima, tam co už konečně není sníh a led, tak to opět klouže. V kombinaci s Prahou 4, která tu na úklid některých cest zcela rezignovala.

Jako velké plus ( a hodně to těší), že proti Stromovce se tu zase běžci zdraví. Nebo jinak - že bežci (ti ostatní) zdravá pádícího postřeleněho nosorožce (mě).

Seběhl jsem volně Jeremenkovou, dole udělal kolečko a zpětna Kavčí hory udělat něco pro kardio, ne ?

Takže schody.

Jak já je nenávidím. A jak se těším, až je celé vyběhnu. Zatím jsem prošel několika stádii:

1. vyběhnout
2. vyklusat
3. vyjít
4. dostat se nahoru
5. nerozplakat se

Dneska jsem se dostal až k první zatáčce aspoň trochu v tempu (nosorožec říkal jsem) a pak už to bylo plížení, které jsem kamufloval protahovacímí cviky.

Na Kafkách už to byla legrace, ale zase jiný problém: nutně jsem potřeboval trochu klidu a soukromí kdesi v křoví. První vybraný úkryt se ukázal zajímavým pro všechny psy, kteří tam byli. A asi milion to byl. Já mam psy rád, drbu si každého, co mohu - ale v tuhle chvíli jsem je fakt nechtěl. Takže přesun o kousek dál - a hraje so fotbal, reflektory jedou naplno a všechna malebná zákoutí jsou nasvícena jak ve dne. I našel jsem si jiné - a během pár vteřin sportovci překopli míč přes plot a z druhy malebného zákoutí se se stala náves.... prostě nahovno, takováhle práce...

Pche, kéž by.

Zbytek už proběhl ve značně odlehčenějším duchu a bez čehokoliv zajímavého. A večer jsem zjistil, že jsou dole skoro dvě kila. Takže pokud se nezbláznila váha, dobře já!

PS. Tyhle mrchy mě teď čekají častěji

Dnes vlastně to samé kolo, co včera - jen obráceně. A o něco rychleji. Jistě, zlepšení 1-2 minuty na kilometr by mohl být důvod bouchnout láhev, kdyby to včera nebylo mimořádně pomalé a dnes naopak na krev.

Takže jsem se včera flákal a dnes schvátil. Ani jedno není ideální, ale dnes jsem nějak potřeboval utahat tělo i hlavu - právě za cenu nepříliš komfortního výbehu.

A ještě v souvislosti s tímhle článkem bych rád vzpomenul jednu past na slona, ve ktere jsem si nezvrtl kotnik čirou náhodou...

Aspoň mi na cestu svítil měsic...

Pendluju mezi Bubenčem a Pankrácem - ale Bubeneč mám na běhání raději. Pár kroků do centra (Troja - Rohanské nábřeží - Letná), Stromovka, Letná - Malá Strana - Petřín (už jsem zmiňoval zlikvidovanou achilovku ?), kolem Hradu... Nu, to jsou ty optimističtější trasy kolem 16km.

Dnes to byla "jen" Stromovka, Trojskou lávkou k Mostu Barikádníků a po druhé straně Vltavy skrz Stromovku zpět. Sobota večer, půj jedenácté - kromě auta na Barikádníků jsem nepotkal živou duši.

Teď absolutně nehonim ani časy, ani kilometry, takže několik zastávek na protažení nehraje roli - a o to je to lepší. Nikam se nehnat a běžet na pohodu.

Což se dnes moc nedařilo - po pár dnech střevní chřipky (eufemismus, znáte to) nebyla síla, nebylo nic. A hlavně jsem si musel několikrát připomínat, že se mám uvolnit, že je to pro radost.

Takže zpět na začátek, za pár dní to bude snad lepší

Kdo jsem a proč tu vznikl nový blog? (A ještě k tomu jako mrtvý formát, žeano).

Jsem sportovec. Ač na to nevypadám a posledních pár let (echm, echm, echm) bojuji s nadváhou. A leností. A podvýškou.

Začínal jsem před milionem let na inline bruslích - z toho je ještě doména tik.cz, v tichosti zakonzerovaná tak, jak je. Vedl jsem si o tom blogýsek s přáteli na brusle.info. Pak jsem to zavřel a přesel zpět na b.tik.cz.

Pak dlouho nic. Resp jízda na kole ve velkém, ale žádné zápisky.

A až loni, po druhé operaci kolene, došlo k velkéhu rozhodnutí: zhubnout!

Začal jsem posilovat a hlavně běhat. A strašně me to chytilo. Noční běhy, tma, nikde nikdo... Až jsem si o půl roku později zlikvidoval achilovku, se kterou se léčím dodnes.

Mezitím ještě skoro čtyři měsíce rýmiček a antibiotik a tak se dá říct, že začínám nanovo. Od začátku.

A že mi chybí takové to večerní zhodnocení, srovnání myšlenek nebo popsání nálady, co se ten den při sportu dělo. Třeba s nějakou fotkou (ne, selfie nebudou). Tematicky mi to k žádnému dosavadnímu blogu nesedělo, takže jedem na novém ( a nehotovém) a od nuly. Ano, myslím tím fyzičku a rozhodně ne váhu.

Cíle do budoucna jsou jasné - hýbat se, sportovat, hubnout a psát (si) o tom.